…aneb jak to všechno začalo…

 Narodila jsem se 22.8.1976 v rodině, kde sice všichni pejsky měli rádi, ale touha po vlastním se projevila až u mě. Výjimkou byl můj děda, který coby lesák míval českého fouska Araka, což bylo v době, kdy moje maminka byla dítě    a já ho znám  jen z vyprávění a fotografií.   

Rodiče s pořízením psa do paneláku vytrvale nesouhlasili a snažili se mě uspokojit rybičkami, poté andulkou. Přesto jsem si stále vedla svou a když mi bylo 12 let, rodiče konečně podlehli a rozhodli, že když psa, tak baseta. Ten se jim líbil, mně také, ale můj názor se nedal brát vážně, neboť já bych byla vděčná i za obyčejného voříška. Takže jednoho zimního večera jsme se vydali do Lomnice nad Popelkou pro baseta bez PP, kterému jsme dali jméno Derrick. Ve dvou letech však  zemřel na nádor na mozku. Bylo to mé první bolestné setkání se smrtí a bylo jasné, že musíme mít doma co nejrychleji nové štěňátko. Za dva měsíce celá naše rodina vyrazila na pražské Vinohrady k manželům Fialovým, kde jsme si vybrali basetího chlapečka, tentokrát již s průkazem původu, kterému jsme opět chtěli říkat Derrick. Vrh byl od písmene ,,F“ a tak jsme společně vymysleli jméno FREDERICO. S naším novým Derrickem (Frederico Parmalat) jsem získávala první výstavní zkušenosti a poznávala chuť vítězství i prohry ve výstavních kruzích. A tehdy to pomalu začalo…Kupovala jsem pravidelně kynologické časopisy, sháněla i staré ročníky, obdivovala zkušené vystavovatele a chovatele. Vstřebávala jsem informace o různých plemenech, o výstavních titulech, o radostech i strastech chovu a pomalu se ve mně rodil sen, že se chci stát chovatelkou.

Jednoho dne přišel táta domů s tím, že MUDr. Kolínská, s níž se znal z práce, nás pozvala na návštěvu, aby nám ukázala svého dogáčka importovaného z Německa…jen co to dopověděl, stála jsem u dveří připravená vyrazit (nač to odkládat, že?)

Přijeli jsme k paní doktorce, zazvonili u branky a najednou přišel ON: obrovský a nádherný představitel plemene německá doga, modrý pes jménem Ch. Arnold Jakob vom Kemperfeld Stála jsem v němém úžasu, neboť dogy jsem do té doby znala jen z fotek, psích atlasů a občas jsem na výstavě nějakou z dálky zahlédla. Nyní jsme stáli metr od sebe a koukali si z očí do očí. Ten večer se zrodil můj sen a já doma oznámila, že nejpozději za deset let budu mít dogu…tehdy se rodiče smáli, ale za osm let je smích přešel...má touha po německé doze neustoupila ani o píď a v roce 1999 se změnila v realitu: do naší rodiny vstoupilo dvouměsíční žluté ,,dogátko" jménem Elza (vlastním jménem Gwynet ze Staré Cianky), která našeho tehdy osmiletého Derricka řádně omladila.   Stále jsme bydleli v bytě 3+kk na Praze 8, ale náš panelák sousedil s Čimickým hájem, takže na procházky bylo okolí ideální. Táta si udržoval kondičku ranním venčením Derricka, já trávila každou volnou chvíli procházkami s Elzičkou. Čím dál více nedělí jsme trávili na výstavách, které se mnou absolvoval táta, coby řidič, trpělivý společník a nosič všech nezbytných propriet k výstavnímu kruhu. Čas utíkal, z Elzičky se stala šampionka, doma se nám vytvořila úctyhodná sbírka pohárů a bylo na čase začít uvažovat o štěňátkách. Mezitím se rodinná rada usnesla, že prodáme byt i chalupu a postavíme kousek za Prahou dům. V roce 2002, kdy jsem založila svou chovatelskou stanici s mezinárodně chráněným názvem SYLVADOG BOHEMIA a Elzička čekala štěňátka, byl náš nový dům již rozestavěn. Přesto jsem svůj první vrh německých dog čítající 12 žlutých štěňátek odchovala ještě v bytě, což bylo samozřejmě velice náročné, ale zároveň krásné. Z tohoto vrhu jsem si nechala pejska Arney Sylvadog Bohemia  a fenku Audrey Sylvadog Bohemia. Do nového domu   jsme se stěhovali v srpnu 2002, ve složení: já, rodiče, baseťák Derrick a tři dogy: Elza, Arnýsek a Audrynka .

 O rok později jsem odchovala ještě jeden vrh německých dog , ale radost ze štěňátek zkalilo úmrtí Elzičky, která mě opustila v necelých čtyřech letech..Odpočívá v Praze na Trojském hřbitově. Pár měsíců poté ji do psího nebe následoval i téměř třináctiletý Derrick, který byl na ni nesmírně vázán a bez ní už nechtěl žít.

U Audrynky byla zjištěna těžká dysplazie kyčelních kloubů, takže jsem ji nechala vykastrovat.  S Arnýskem jsme trávili téměř každý víkend na výstavách u nás i v zahraničí, kde jsme sbírali jedno vítězství za druhým.   V té době jsem již ,,koketovala“ s myšlenkou pořídit si k dogám ještě malé plemeno. Na výstavě v Mladé Boleslavi jsem se zastavila u kruhu, kde se posuzovalo plemeno shih-tzu. Všechny šicunky vrtěly ocáskama, byly absolutně nekonfliktní, sálala z nich radost a energie. A já si v duchu sama sobě říkala: ,,Ale ty chlupy….kdo by to česal?“….,,Takových kartáčů, hřebenů, sprejů, mašliček…já, která jsem zvyklá přejet psovi před vstupem do výstavního kruhu záda jelenicí“…to by byla razantní změna…. avšak jak se říká - ,,odříkaného chleba největší krajíc". V lednu 2004 jsem si  přivezla tricolorní fenečku MY SWEET BABY BOHEMIA ACRO Jejím kouzelným očím a úžasné povaze jsme podlehli všichni, včetně našich dogáčků. A z mého života se stala časem ,,SHIH-TZU MÁNIE".

Arnýsek i Audrey zemřeli příliš brzy (více o této bolestivé etapě mého života si můžete přečíst v sekci  ,,IN MEMORIAM". Bolest z jejich předčasného odchodu a strach, že by mi další doga opět mohla zemřít tak brzy, mi nedovolil si další dogušku  pořídit.

Já mezitím přistavěla k domku svou část, pozemek jsme si s rodiči také rozdělili (oni mají okrasnou zahradu, anglický trávník), já jsem zbytky skomírajícího trávníku poznamenaného dřívějšími ,,dostihy" dogušek  nahradila praktickou zámkovou dlažbou. Moje šicunky a Toníček (anglický setr) mají kdykoli možnost vyběhnout na zahradu díky malým ,,lítačkám" v terasových dveřích, ale žijí pochopitelně se mnou doma. Spí - jak jinak - v mé posteli (nebo chodím já spát do jejich postele?) 

Shrnutí: můj celý život se týká psů. Vše, co dělám, je provázeno vrtícími ocásky. Moji přátelé jsou rovněž stejně ,,postižení“ pejskaři, veškerý můj čas je naplněn pejsky a aktivitami, které se kynologie týkají. Dokonce i mé VŠ studium bylo zasvěceno kynologii.

 Za to,  že smím žít svůj vysněný ,,psí“ život děkuji svým milovaným rodičům, kteří podlehli mým přáním, když jsem byla ještě dítětem, vyměnili pohodlí pražského bytu za věčný kolotoč prací kolem domu (budiž mi útěchou, že tátu to moc baví a mě vlastně také), podporují mě v mých plánech a radují se z každého mého úspěchu!

.... maminko a tatínku - děkuji, že vás mám!..